japanese.experimental.live.session, 5.11., roxy nod

Ze středoevropských metropolí je na tom Praha co do ukojení po experimentální elektronice lačných sluchovodů vůbec nejhůře. V Budapešti mají prestižní festival X-Peripheria, ve Vídni sídlí proslulý label Mego, o Berlínu ani nemluvě. Zato u nás pusto prázdno. Velkým tanečním festivalům se stánek s hledačskou experimentální produkcí nehodí do krámu, k tomutéž účelu vhodný festival Alternativa zatím přinesl spíše drobty než pořádnou hostinu (loňský Marcus Maeder byl proti hrdinům dnešní recenze jen seznamem doporučené literatury a ne jeho poutavou položkou) a tak díky za každý výstřel do tmy, i když jak staré německé přísloví praví "jedna vlaštovka jaro nedělá".

Společný koncert Aoki Takamasiho a Tujiko Noriko byl ale pořádnou ránou z kanónu a po dobře odvedené práci promotérské agentury MuteMe, především po propagační stránce, bylo v Roxy NoD řádně našlapáno. Večer otvíral, po intru abstraktních filmů v předsálí, Aoki, vyzbrojený hned dvěma powerbooky - rock'n'rollovými instrumenty třetího tisíciletí - s nakouslým jablíčkem, v reálném čase směšovanými přes mixážní mult a doplňovaný velkoplošnou projekcí za zády. Do úvodní mírně roztěkané ambientní plochy zvolna vkomponoval zpočátku symetričtější a později čím dále více rozlámané rytmy, aby na konci svého putování skončil o mnoho koňských délek jinde. Snad právě jeho neposedné pobíhání za osvícenými displayi vtisklo jeho vystoupení zcela živý a zábavný charakter.

Ten paradoxně trochu chyběl po kratinké pauze střídavší Tujiko, působící zpočátku plaše a amatérsky, jakoby chtěla naznačit, že při dostupnosti technologií může laptopovou hudbu provozovat kdekterý kreativní jedinec. Sympatie si ale subtilní dívenka v tričku Kill Your Idols získala velice rychle především svým bezprostředním přístupem. Svou produkci pojala ale odlišně - tvořilo ji předpřipravené, z útržků a píp.prsk.prásk elementů poslepované koláže víceméně přizpůsobené "písňové stopáži", doplňové snivým vokálem. S laptopem, degradovaným na pouhý přehrávač hotových skladeb, ale její líbivé melodické linky (střídané ovšem s kontrastně divokým elektronickým zurčením) nestačily plně poutat pozornost a v druhé polovině Tujičina setu jsem byl více zneklidnělý svou přeleželou, dřevěnící nohou (sedělo se na zemi). Oživení přineslo až společné zápolení obou protagonistů v závěřečné třetině večera, navršené po bouřlivém potlesku o přídavek (světe div se, myslel jsem si, že stejně jako dnes v kdekteré menze se na elektronické experimentální scéně nepřidává), každopádně ale ani ono Aokiho sólovým setem vysoce nastavenou laťku kvality nepřekonalo. Závěrečná tečka za povedeným večerem patří klasikově zvolání: "Jen houšť a větší kapky!".

OVES, freemusic.cz, 08.11.2003